HOMILIE „První sobota postní“ – 6. března 2010
Milovaní bratři a sestry, milí mariánští ctitelé, drazí poutníci!
Jako každý měsíc, i dnes se scházíme na našem Lomečku o první sobotě v měsíci. Nejhlavnější důvod je Panna Maria, kterou vzýváme o pomoc a přímluvu v našich potřebách. I proto se dnes radujeme a děkujeme Pánu Bohu za to, že jsme mohli doputovat na toto naše milované jihočeské poutní místo.
Znám několik vzácných poutníků, kteří by také byli rádi mezi námi, ale pro nemoc, stáří, vzdálenost nebo jiné důvody už nemohou přicházet. Včera večer jsem telefonoval s jednou starou paní, která mi řekla: „Jak ráda bych tam byla s vámi, ale už nemůžu.“ O to víc si vážíme toho, že jsme dnes tady, že se nám dostalo tohoto daru přijít za Matkou Boží a současně vytvořit společenství věřících u Pánova oltáře.
Prožíváme dobu svatopostní, kdy v centru naší pozornosti je ukřižovaný Ježíš Kristus. V tento čas se více než jindy modlíme křížovou cestu, která nám napomáhá uvědomit si Kristovu lásku, jež nás vykoupila na dřevě kříže. Je zajímavé vnímat tu analogii: první lidé zhřešili u stromu – je to dřevo. Pán Ježíš nás vykoupil na dřevě kříže, na němž On sám je tím nejdražším, nejvzácnějším a nejsladším pro náš život.
Na křížové cestě, která má 14 zastavení (na některých současných je přidáno 15. zastavení: Vzkříšení), potkáváme řadu nám známých postav Šimona z Kyrény, Veroniku, plačící ženy, lotry, vojáky atd. Mezi nimi je přítomna a zcela zřetelně vyniká svou svatostí Panna Maria, kterou zřetelně poznáváme na třech místech této nejdůležitější cesty v dějinách spásy.
První místem, kde vidíme svatou Pannu, je na čtvrtém zastavení křížové cesty, když se potkává se svým drahým Synem. Nemáme nic zvláštního zaznamenáno, jak probíhalo toto setkání dvou nejdražších si bytostí. Můžeme se domnívat, že pro rozhovor nebyl žádný prostor, protože situace byla velmi vypjatá a především nebyla k tomu ani vnitřní síla.
Je tu ovšem prostor pro nás, pro naše rozjímání, zamyšlení se, vcítění se
do situace této svaté dvojice, kterou spojuje vedle fyzické blízkosti to nejsilnější citové pouto. Setkání Matky se Synem, Syna s Matkou! Co asi cítila Panna Maria, když viděla svého zmučeného Syna? A co na to její zmučený Syn, který vidí tak velké utrpení své milované matky? Pohledy očí hovoří za všechno. Mlčet je někdy víc, než klást nekonečné otázky. Tiché mlčení, snad dotek zkrvavené tváře svého Syna, vypovídá za všechno a dává jasnou a zřetelnou odpověď Mesiáše všem generacím lidstva: Z lásky k vám jsem podstoupil tuto cestu spásy, z lásky k vám jsem snášel bolest své Matky, z lásky k vám jsem umřel na kříží, abyste vy mohli věčně žít v nebeském království!
Druhým místem, kde můžeme v popředí pozorovat Pannu Marii, je jedenácté zastavení křížové cesty. Je to místo, o kterém jsme dnes slyšeli v evangeliu; náš Vykupitel umírá na kříži a blízko něho stojí jeho milovaná matka, k níž směřují Spasitelova slova: „Hle, Syn tvůj!“ Je to velmi vzácný moment, protože těmito slovy se stala matkou nás všech, matkou všeho lidstva,. I z tohoto důvodu jsme dnes tady na Lomečku, protože jsme přišli za svou matkou, jíž se pro nás stala na Golgotě.
Na tomto místě bych chtěl vysvětlit důležitost tohoto momentu. V předešlém, čtvrtém zastavení křížové cesty, jsme vybízeni k meditaci, k rozjímání, v usebrání se nad tichým, bolestným setkáním Syna s Matkou. Avšak toto zastavení u ukřižovaného Mesiáše nás vybízí k ochotě přijmout Pannu Marii za svou matku. Dobře víme, že vzkaz Pána Ježíše je určen apoštolu Janovi: „Hle, matka tvá!“ Co to znamená? Že jsme vybízeni nejen rozjímat, modlit se, ale také konat, starat se, pečovat; slovy sv. Benedikta: Modli se a pracuj!
Jak máme v životě konkrétně přijmout Pannu Marii i za svou matku? Například tak, že ji budeme vzývat o pomoc v našich každodenních modlitbách. To je i důvod, proč jsme opět tady. Ne, že bychom neměli doma co dělat, ale cítíme, že je potřebné, aby se někdo z rodiny, do které patříme, modlil, vyprošoval potřebné nebeské dary a milosti. Nestačí se jenom postarat o materiální zabezpečení našich dětí, vnoučat, ale je potřeba jim vyprošovat dary Ducha svatého a ochranu shora. A za toto vám chci, moji drazí poutníci a poutnice, jako lomecký farář dnes poděkovat. Za vaše pravidelné příchody, za vaše sepnuté ruce k modlitbě a za veškeré vaše oběťi. Věřte, že každá bohulibá modlitba, i ta vaše, bude jednou vyslyšena, třeba už nebudeme na tomto světě. Pro povzbuzení nás všech uvedu jeden příklad ze svého začínajícího kněžského života, když jsem působil jako kaplan v Písku:
Pamatuji se, jak jsem tehdy směřoval autem na lesní hřbitov, kde jsem měl poslední rozloučení s jedním zemřelým. Na cestě jsem byl svědkem dopravní nehody: na přechodu pro chodce ležel bezvládný člověk. Vystoupil jsem z auta, kde mám pokaždé u sebe olej nemocných, a po vzbuzení lítosti, kterého byl zraněný ještě schopen, jsem ho označil trojím znamením kříže a pak se s ním chvíli modlil. Na druhý den za mnou přišla jeho rodina, jestli bych nevypravil pohřeb jejich dědečkovi, který zemřel v nemocnici po následku autonehody. Zdůraznil jsem jim, jak Pán Bůh někdy řídí naše životní kroky a jak někdy za zvláštních okolností pošle k umírajícímu kněze, aby ho před smrtí zaopatřil, a tak mu pomohl k šťastné cestě na věčnost. Tehdy mě napadlo, že třeba jeho maminka nebo babička se v době jeho narození modlily za malého kloučka a též za jeho šťastnou hodinu smrti.
Pán Bůh na rozdíl od nás nezapomíná a je věrný. Slyší a určitě
i vyslyší, když přijde daný okamžik. Proto ani naše modlitby nejsou nikdy zbytečné, když se modlíme za sebe a za naše blízké a nám drahé. Určitě přijde čas, třeba po naší smrti, že přivede na správnou cestu i naše děti, vnoučata a nám nejbližší.
Třetím místem křížové cesty, kde opět můžeme zřetelně vidět Pannu Marii, je třinácté zastavení. Mrtvé tělo Pána Ježíše sňali z kříže a položili na klín jeho bolestné matce. Nádherně to do mramoru ztvárnil italský sochař Michelangelo Buonarroti. Originál tohoto mistrovského díla – Piety se nachází napravo od vchodu do svatopetrské baziliky v Římě. Při pohledu na tuto scénu na Golgotě, jako by se zastavil čas. Matka oplakává svého milovaného syna. Bolest láme její srdce, bolest, která se nesmazatelně zapsala do dějin lidstva. Je tu ovšem naděje, že hrob, do kterého uloží Ježíšovo tělo, se třetí den otevře a nastane slavné Kristovo zmrtvýchvstání.
Bratři a sestry, toto jsou opravdové Velikonoce, kdy si nejen připomínáme, ale především aktivním duchovním životem slavíme a prožíváme radost z vítězství života nad smrtí. „Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, marné by bylo naše snažení. Ale díky němu i my jednou vstaneme a budeme s ním věčné žít.“
Velký francouzský císař Napoleon, když kajícně umíral na ostrově Svatá Helena, řekl: „Můžete mě odsoudit na smrt, můžete mě zbičovat, trním korunovat, potupně ukřižovat, ale to, co udělal Kristus, že vstal z mrtvých, na to jsem velmi krátký, protože nejsem Bůh, jsem jenom slabý člověk.“
U nejpodstatnějších událostí dějin lidstva stála Panna Maria. Co je pro nás důležité? Že pořád zůstává se svými dětmi, pořád se za nás přimlouvá, aby i nám pomáhala na naší životní cestě, která je častokrát bolavá, naplněná utrpením, nepochopením; těžkosti nám však pomáhá snášet naděje, že na jejím konci se setká zvát, aby nám na naší křížové cestě byla dobrou rádkyní, průvodkyní, ochránkyní a také přímluvkyní a jednou stála i u našeho umírání. Pak určitě spočineme v jejím mateřském objetí, podobně jako po své smrti spočinul Kristus. Co jiného si přát, než toto jediné.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.