HOMILIE „Fatimský den“ – 13. února 2010
Milovaní bratři a sestry, milé Boží děti!
Budu teď mluvit nejen k vám, zde fyzicky přítomným, ale i k těm, kteří budou za měsíc tuto homilii číst v časopise Ave z Lomečku a kteří zde nejsou přítomní. Zvlášť pro ty, kteří jsou třeba nemocní nebo jim to neumožní způsob jejich života, který vedou. Zdůrazňuji zvláště nemocné, neboť jsme tento týden prožívali svátek Panny Marie lurdské – Světový den nemocných. Právě na ně chceme při této mši sv. myslet.
Už od svého dětství mám velmi rád úryvek dnešního evangelia (svatba v Káně Galilejské). Nevím, čím to je. Možná proto, že se obvykle čte při svatbách, při kterých jsem jako dítě často ministroval. Postupem času jsem zjistil, že je to i proto, že je ze života; vidíme Ježíše, jak plně žije a své člověčenství, zároveň však i své božství, když činí zázrak. Je to jeho první veřejný zázrak. U jeho zrodu vidíme prostřednici toho zázraku, a to je Panna Maria. Není to krásné? Jak by tam mohla chybět? Je tam, a kdyby tam nebyla, tak by to bylo divné. Panna Maria je ta, která spojuje lidi s Bohem. Je jakoby zvláštním mostem mezi zemí a nebem. Už v okamžiku, když počala Ježíše při andělově zvěstování, se stává naší spojnicí, orodovnicí.
Je velmi důležité si uvědomit, že Pán Ježíš přichází na svatbu. Vyzdvihuje tím důležitost manželství, které je zvlášť v dnešní době tak potlačované. Také nám chce ukázat, jak je důležité, aby On byl v manželství přítomen.
Druhá věc, která mě osobně zaujala na tomto příběhu, je vnímavost Matky Boží. Možná si někdo představuje nebo má vyobrazenou Pannu Marii jako nějakou netečnou ženu. Ale Ona je ženou činu. Ví, za kým má jít, na koho se má obrátit. Apoštolové zde nehrají žádnou roli. Jen ona jediná se obrací k němu! Jedinou prostou větou, žádným dlouhým vysvětlováním, jak to děláváme my.
Když kněz slouží mši svatou, jsou na oltáři dvě konvičky. Jedna je naplněná vodou a druhá vínem. Víno představuje cosi vznešeného, a můžeme říct, že i nadpřirozeného. Voda je symbolem lidství. „Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, spojeného s naším lidstvím.“ Tak se v tichosti modlí kněz na začátku bohoslužby eucharistie, když nalévá kapku vody do vína, které už je v kalichu. Panna Maria si všímá nadpřirozené roviny. Nezajímá ji voda, ale víno.
Teologové říkají, že když Pán Ježíš rozmnožil zástupům chléb, tak tím myslel do budoucna, že jednou bude skrze ruce svých kněží rozmnožovat až do konce světa chléb ve své Tělo.
Dnes bychom mohli říct, že tato voda proměněná ve víno je také určitým předobrazem, že jednou při poslední večeři a pak při každé mši svaté bude rozmnožovat i svou krev. Víno – jako předobraz krve Páně.
Když se podíváme do našich rodin, vnímáme, že skoro každá žena je pojítkem mezi manželem a dětmi nebo mezi tchyní, tchánem, v zaměstnání apod. Je to úkol ženy. Žena má v sobě cit pro to, aby spojovala. Ale co spojujete, milé ženy? Je to jen na úrovni vody – přirozených věcí, nebo jste spojovatelky i s tím nadpřirozenem, které je tak velmi důležité pro každodenní život? Jak vedete své děti k Pánu Bohu? Jste příkladem alespoň pro svého manžela? Dál ani nemusíme pokračovat. Stačí zůstat ve vlastní rodině.
Vím, že je to někdy velmi těžké, komplikované, složité a neumíme najít odpovědi. Panna Maria uměla jednat. Třeba když se jí zjevuje anděl, ptá se:
„Jak se to stane?“ Nebo v Káně apoštolů: „Udělejte, co vám řekne.“
A co bolestná předpověď od Simeona? Jsou to příjemné věci? Ona zůstala pořád pokornou, pravdivou služebnicí Páně, která nespoléhá jen na sebe, na své schopnosti. Dnes přichází pokorně za svým Synem a s důvěrou se na něho obrací.
Milé ženy! Tady je moje odpověď vám, jak řešit své problémy: s důvěrou se obracet na Hospodina a na Pannu Marii. Každý den, pořád, celý život, v utrpení, když si nevíme rady. Také proto jsme zde dnes, 13. února 2010. Přišli jsme však i přes potíže s počasím řešit své otázky, vyjasnit si je, přestože některá vyjasnění dostaneme třeba až na věčnosti. Utrpení, která neseme léta a otázky na něž neznáme odpovědi, jsou vlastně cesta očistná, která urovná každý mezilidský problém, nesrovnalost. A až se setkáme jednou u Boha, vše nám pak už bude jasné, protože budeme blaženi v jeho blízkosti a budeme mu už patřit opravdu navěky. Bůh vám žehnej! Amen.