HOMILIE „Fatimský den“ – 13. prosince 2008
Drazí přátele, milí poutníci!
V lednu tohoto roku jsem o Fatimském dnu hovořil o sedmi radostech Panny Marie. Dnes bych se rád v homilii zamyslel nad sedmi bolestmi Panny Marie.
První bolest Matky Boží: Proroctví Simeonovo
„Také tvou vlastní duší pronikne meč.“ (Lk 2,35)
Hned po radosti narození Ježíše zažívá Panna Maria velkou bolest svého života. Prorok Simeon jí předpovídá utrpení, kterým bude zasaženo její mateřské srdce. To ještě nemohla tušit, co jí způsobí největší bolest: kopím probodené srdce jejího syna. S tímto proroctvím prožívá svůj život, život vyvolené, milostiplné, požehnané, ale také ženy naplněné bolestí, úzkostí, utrpením. Jako by bylo naznačeno, že to je cesta spásy, cesta Mesiáše, cesta, po které půjde se svým Synem.
Druhá bolest Matky Boží: Útěk do Egypta
„Josef vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy.“ (Mt 2,14)
Utíkají jenom štvanci, vrazi, zloději. Svatá rodina musí ovšem také utíkat. Ne pro svoji hříšnost, ale pro svoji výjimečnost, svatost. Opět vnímáme zásah shora, když Josef veden snem chrání dítě i jeho matku. On je ten, který toto dítě chrání, vychovává, doprovází cestou života na zemi. Museli utíkat jako štvanci, jako ti, kteří něco provedli – zachraňují ovšem ten nejcennější poklad na celém světě – Mesiáše.
Třetí bolest Matky Boží: Dvanáctiletý Ježíš zůstává v chrámě
„Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ (Lk 2, 48)
Synu, co jsi nám to udělal? My víme, jaká byla odpověď Syna. Výpověď o jednotě a úzkém spojení se svým Otcem. Panna Maria ovšem není Bůh, a proto prožívá velkou bolest ze ztráty svého Syna. Až její Boží Syn ji uklidňuje a uvádí v pravdu, pravdu, která uklidňuje a vlévá do srdce pokoj. To je nalezení Syna a Mesiáše v jedné osobě v chrámě.
Čtvrtá bolest Matky Boží: Setkání na křížové cestě
Kolik úvah, myšlenek, knih bylo věnováno této čtvrté bolesti Matky Boží. Pohled, dotek, možná nějaké slovo Syna a Matky. Boží Syn a Boží Matka. Jednorozený Syn vedený na potupnou smrt kříže a nepopsatelná bolest jeho Matky. Doprovází Ježíše na jeho poslední cestě, vnitřně mu pomáhá nést tíži hříchů celého světa.
Pátá bolest Matky Boží: Ukřižování a poslední slova Kristova
Opět setkání Panny Marie a Pána Ježíše. Cesta je dovršená na hoře Golgotě. Opět pohled, slovo („Hle, matka tvá, hle, syn tvůj“) a především nevýslovná bolest Božího Syna a jeho Matky. Jsme velmi smutní a plni soucitu, když rozjímáme o této páté bolestí Panny Marie. Kdyby to jen bylo možné, hned bychom ji podepřeli, utřeli slzy a těšili v jejím zármutku. Právě v této nevýslovné bolesti se stává matkou celého lidstva až do konce věků.
Šestá bolest Matky Boží: Sejmutí z kříže
Když rozjímáme o této události na Golgotě, vybaví se nám možná scéna, jak Panna Maria držela před 33 léty v náručí betlémské dítě. Radost vystřídala bolest, nesmírná bolest ze ztráty nejbližšího, nejmilovanějšího. S probodnutýma rukama a nohama, s probodnutým srdcem je Boží Syn opět v náručí své Matky. Ne nadarmo se tento smutný a dojemný výjev stal námětem ke ztvárnění četným umělcům, především malířům a sochařům.
Sedmá bolest Matky Boží: Pohřeb Kristův
„Josef z Arimatie tělo přijal, zavinul je do čistého plátna a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále.“ (Mt 27,59)
Matka Kristova statečně nese bolest ze ztráty svého Syna. Neví s jistotou, co bude následovat, jen cítí, dobře ví, že její Boží Syn nemohl napořád umřít. Její srdce krvácí bolestí. Do těchto chvil bolesti přichází čas čekání, čekání na opětovný příchod svého Syna; určitě přijde, objeví se, protože On je ten, který vždycky byl a bude. On je ten, který všechno oživuje a uzdravuje. On je opravdu Boží Syn, který přemůže smrt, smíří svět se svým Otcem. On je ten, který utírá všechny slzy bolesti a trápení, především své nejdražší milované matce, Panně Marii a jednou ji i s tělem vezme k sobě a budou se spolu věčně radovat v nebeské slávě.