HOMILIE „První sobota postní“ – 4. března 2006
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! Drazí poutníci, bratři a sestry!
Dnes, první březnovou sobotu, měl sloužit tuto mši svatou a zároveň kázat Boží slovo Msgre. Josef Kavale, jak jsem to říkal už na začátku, ale z vážných zdravotních důvodu tomu tak není. Z tohoto místa mu posíláme společně pozdravy od Panny Marie - Uzdravení nemocných s přáním dobrého zdraví a brzkého setkání u nás na Lomečku nebo kdekoliv jinde.
Dnešní evangelium hovoří o utrpení Krista, o momentě, který je nám, křesťanům, tak blízký a tak drahý. A k tomu ještě máme dobu postní, dobu, kdy se připravujeme na dny, které nám přinesly spásu. Pohleďme společně na dnešní úryvek z evangelia. Je krátký, ale velice výstižný. Na kříži visí umírající Spasitel. Je to muž plný síly, energie života, který pomalu umírá, aby daroval život. Život za život, za životy! Nepředstavitelné fyzické utrpení je propletené utrpením duševním, osamoceností, opuštěností ode všech. Jako by se zdálo, že ho opustil i vlastní Otec, když mlčí při výkřiku Syna: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ On ho neopustil. Jak by mohl? Vždyť jsou v neustálém Trojičním spojení spolu s Duchem svatým. Otec mu jen nechává prostor k totálnímu vykupitelskému činu – až do úplného dna, aby všechny zachránil a tak nám otevřel bránu života věčného.
V této bolesti nastává poslední setkání milovaných a milujících srdcí. Matky a Syna; Božího Syna a Boží Matky.
Oboustranná bolest: pohledy očí, souznění srdcí. Opět nesnesitelná bolest srdce, nádech a jedna jediná krátká věta umírajícího Syna pronesená ke své milované Matce. Jeden jediný, ale tak podstatný vzkaz, poslání, které má naplňovat po všechny věky: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Ženo, hle, to jsou teď tvoji synové, tvé dcery. Všechny je přijmi za své, buď jim matkou, ochránkyní. Takto mýslí Ukřižovaný Vykupitel; s vypětím svých sil nemyslí na sebe, nelituje se a nenaříká. Naopak, myslí na druhé, na nás a k tomu vede i svou Matku, jako by jí říkal: Všechny je miluj jako mě, všechny bez rozdílu. Já ti je dnes dávám do tvé ochrany – svěřuji ti je!
A pak je tu setkání Mistra se svým učedníkem, nejmladším ze všech z jeho školy apoštolů. Nastává velmi důležitá lekce, kterou dává Mistr svému žáku. Mistr je ve zvláštní poloze, ale přece vyučuje nejen teorii, ale především praxi. Ukřižovaný Učitel je teď přibitý na kříži a vyslovuje jen stěží jednu jedinou větu pro svého pozorného a hlavně milujícího žáka. Zároveň je to lekce pro celé lidstvo, pro nás pro všechny. Jedna jediná věta, ale tak obsažna: „Hle, tvá matka!“ A Jan velmi dobře chápe a činí: „A hned v tu hodinu si ji vzal k sobě.“ Můžeme říci, že pod křížem dozrává jeho tříletá formace. On ji přijal za svou matku. Důležitý moment uvědomění si Kristových slov a následná realizace jeho přání. Jsem si jist, že to nebyla jen slepá Janova poslušnost, ale hlavně uvědomění si závažnosti momentu, který prožívali všichni tři, který se dotýkal nás všech v osobách Ježíše, Marie a Jana.
Ale pojďme v našem uvažování ještě trošku dále a společně meditujme nad událostmi, které se staly u Kristova kříže mezi Spasitelem, Matkou a apoštolem Janem – vlastně teď už adoptivním synem.
Nestačí jenom otevřená náruč, chtění Mariino, ale i ta druhá strana musí chtít; a to je apoštol Jan. My všichni jsme takoví Janovi bratři. Tak velmi je důležitý osobní vztah, dialog mezi Matkou a každým z nás. Pán Ježíš nám ji dává za matku ne všeobecnými slovy, které platí pro všechny. Ale osobně, personálně. V zastoupení apoštola Jana oslovuje dnes Kristus každého z nás jménem: „Františku, Martine, Petře, Jakube, Patriku, Jirko…, hle, tvá Matka! A záleží jen a jen na každém z nás, jestli ji přijmeme za svou osobní Matku, jestli ji přijmeme do svého srdce. A třeba ještě v tuto hodinu.
Důležitý je ještě jeden moment, kde a kdy se toto uskutečňuje. Je to nejdůležitější moment v životě Krista, moment vykoupení. Je to moment tak velmi intimní, chvíle, kdy Ježíši pukalo srdce bolesti, ale zároveň i obrovskou láskou k celému lidstvu. Láska, která miluje až na smrt. Láska, která dává všechno, svou milující matku, láska, která dává sama sebe pro druhé.
Jedna mladá nepokřtěná slečna, která jednou o Vánocích procházela kolem našeho kostela, spatřila nad dveřmi sakristie našeho kostela nápis: „Hle, Matka tvá“. Toto oslovení, jak mi sama řekla, bylo pro ni největším impulsem poznat tuto Matku, Matku církve, Matku nás všech. Po necelých dvou letech tato dívka byla v našem chrámu Jména Panny Marie pokřtěna. Matka Panna Maria ji přitahovala, až přitáhla, aby se stala její dcerou – „Hle, Matka tvá“.
Jak odpovíme my našemu Spasiteli na tuto jeho lásku? Je to tak snadné. Na lásku se má odpovídat jedině láskou.
Přijmeme i my, podobně jako apoštol Jan, za vlastní Matku Pannu Marii a přijmeme ji třeba v tuto hodinu, třeba i teď k sobě? Já myslím, že ano. Vždyť proto jsme dnes na Lomeček přišli. Přišli jsme za ní, chytit se jí za obě ruce, obejmout ji, držet se jí něžně, ale zároveň i pevně napořád. Přišli jsme, abychom ji přijali, vzali do svého srdce a odvedli si ji domů. A ona nás bude směrovat, doprovázet, vést k svému Synu na věčnost. A tam budeme s nimi navěky, tam nám bude dobře, protože už budeme konečně doma. Amen.